Znáte to, skříň s oblečením praská ve švech, a přesto pořád dokola nosíte zhruba deset nejoblíbenějších kousků. Co s tím zbytkem? Uchovat, nebo bez rozmyslu vyhodit či rozdat příbuzným a kamarádkám? Ještě tak před rokem jsem se řídila heslem, že co si na sebe nevezmu víc než rok, to musí jít pryč. Samozřejmě jsem se tím neřídila úplně bez výjimek – některých kousků, které třeba byly kvalitní a skoro nenošené, jsem se vzdát nedokázala a uložila je na dno skříně, kdyby náhodou. Ostatní jsem ale vždy vyřadila, ty lepší kusy odvezla k rodičům a sestrám, zbytkem jsem naplnila igelitku a odnesla ji do kontejneru na textil, který prý pomáhá dětem a sociálně slabším, takže jsem ze sebe ještě navíc měla dobrý pocit. Jenomže mé skříni se takhle ulevilo jen jednou dvakrát ročně, zatímco nové kusy do ní samozřejmě přibývaly s mnohem větší frekvencí. Dopadlo to tak, že se manžel musel z naší společné obří skříně odstěhovat – moje věci prostě najednou vytlačily ty jeho. Asi se nedivíte, že od té doby pokaždé, když si chci něco koupit, slyším v zádech: „Kup si to, ale měla bys za to jiné tři věci vyhodit.“ Ještě k tomu dodá pár vět o tom, že mám ve skříni věci, v nichž mě v životě neviděl, že některé kusy dokonce ještě mají visačku z obchodu, že bych na oblečení neměla být tolik závislá a schraňovat ho čistě jen „pro případ“, že tohle dělaly naše maminky a babičky během normalizace, kdy nic nebylo k dostání a že dnes je toho k dostání až zbytečně moc, samozřejmě nechybí řeči o dětech v Africe a podobně.
